Začátkem března se třetí ročník našeho Gymnázia vydal na dlouho očekávaný lyžařský kurz do Slovinska. A když říkám dlouho, tak myslím opravdu dlouho. První papíry k podepsání jsme dostali již na konci minulého školního roku, takže očekávání byla nesporně veliká. Když se nám, po překonání nezbytného administrativního závalu, podařilo 3. března v časných ranních hodinách vyrazit na cestu, doufali jsme v jediné: zalyžovat si na pořádném sněhu a vrátit se bez větších úrazů. To se nám k naší spokojenosti nakonec i podařilo.
Po zastávce ve Vídni a obdivování tamějších historických památek jsme se přes Klagenfurt úspěšně dostali do Kranjské Gory, naší cílové destinace. Po ubytování se v, na náš vkus poměrně stísněných, pokojích dvou chatek jsme si pochutnali na skvělé večeři a byli poučeni o bezpečnosti pohybu po sjezdovkách. Podobné programové bloky tematicky spojené s horami se během kurzu opakovaly každý večer. Kromě toho si v pondělí a úterý třídy navzájem chystaly programy, které se (podle nadšeného a hlasitého lomozu nesoucího se z jídelny) oba večery setkaly s úspěchem.
A hned první ráno nás čekalo to, kvůli čemu jsme vůbec do hor vyrazili: lyžování. Do družstev podle našich lyžařských schopností jsme se rozdělili ještě před odjezdem na kurz, takže stačilo navléct lyžáky, zapnout lyže, popadnout hůlky a hurá na svah. Každý lyžoval podle svých schopností na sjezdovkách které zvládal, se svým týmem a jeho vedoucím.
V průběhu kurzu jsme si zalyžovali třikrát v Tarvisiu a dvakrát ve středisku Sella Nevea. Jen na plánované lyžování na Vogelu se z důvodu lavinového nebezpečí bohužel nedostalo.
Své schopnosti jsme vyzkoušeli snad za všech počasí a podmínek : pod azurově modrou oblohou, v dešti i sněhu, větru i pod mraky.
Ale lyžování nebylo to jediné, co nás na kurzu čekalo. Všichni stále zdraví členové naší výpravy se ve středu ráno místo na svah vydali do muzea skoků na lyžích v Planici. Skokanské můstky, které jsme tam měli možnost vidět, jsou jedny z nejvyšších na světě. A po dopolední prohlídce muzea a zastávce v kavárně na horkou čokoládu jsme se vydali zpátky na svah.
Vzhledem k nabitému a vyčerpávajícímu programu nám týden utekl jako voda, a než jsme se nadáli, byl čas jet domů.
Vydařený kurz jsme ve čtvrtek večer oslavili diskotékou, na kterou jen tak nezapomeneme. A po vydatné páteční snídani, jako vždy připravené skvělými místními kuchařkami, jsme naposledy vytáhli lyžáky ze sušáku, kde přes noc uschly, a vyrazili si zalyžovat.
Když jsme ze sebe i svých lyží toho odpoledne oklepávali vrstvy sněhu a ládovali se pizzou, naše myšlenky se pomalu začaly obracet zpět k domovu, kam jsme se ještě před půlnocí s úsměvy na tvářích a hlavou plnou vzpomínek vrátili. Někdo o rukavice či hůlku lehčí, ale všichni živí, zdraví a plní zážitků (někteří i modřin a namožených svalů).
Zaslouženě unavení byli i naši učitelé, kteří nás neúnavně sbírali ze svahu, podporovali k lepším výkonům, fotodokumentovali, a neztráceli dobrou náladu ani po týdnu prožitém v blízkosti více než osmdesáti puberťáků na lyžích a snowboardech. Za to velký dík.
Napsala Anna Bukovjanová, 3.C
