Každý rok v listopadu pořádá Horo kroužek „poslední slanění“. Je to akce, kdy již tradičně „uzamkneme skálu“ a ukončíme tím letní lezeckou sezonu.
A tak jsme i letos ve čtvrtek 16.11. v 17 hod. opustili deštivý Frýdek a vydali se směr Staré Hamry vstříc novým a jako vždy nezapomenutelným zážitkům. Už na začátku jsme se ale museli rozdělit. Část jela totiž na chatu autem, aby jí mohla uvést do chodu předtím, než přijde promrzlý zbytek výpravy a taky už začala vařit. Rozloučili jsme se tedy a pokračovali dál vlakem do Frýdlantu, a pak autobusem na Staré Hamry a nakonec jsme za svitu čelovek vystoupali k chatě Šikmina na Gruni.
Mezitím probíhaly na chatě vydatné přípravy. V kuchyni proběhlo rozdělení do dvou „táborů“: škrabače brambor a čističe masa. Navzdory záludnosti stehenních řízků jsme si s úkolem skvěle poradili, i když se naše vaření začalo podobat spíše pitvě ve cvičení z biologie než práci v kuchyni. Naše preciznost ale bohužel nebyla řádně doceněna a s ubíhajícím časem jsme museli předat naší práci panu profesoru Svobodovi, který opakovaně vyjadřoval obavu nad tím, že takhle budeme jíst nejdřív v neděli. Ale nutno podotknout, že i když to bylo potom hotové za míň než polovinu našeho času, ta naše část byla výrazně hezčí.
Nakonec byla večeře navzdory původním katastrofickým scénářům do hodiny hotova.
Po jídle následoval přesun na vedlejší chatu HS, kde proběhlo seznámení s celou akcí a lezecká instruktáž slaňování, ale pozor, ze schodů! Druhou částí exkurze byl kurz první pomoci, kde jsme si mohli vyzkoušet nasazování krčního límce, kompresní dlahu nebo prohlédnout obsah záchranářského batohu. Nesmělo samozřejmě chybět již tradiční focení na zaparkované čtyřkolce. Na ní jsme měli dokonce slíbenou i ranní projížďku, ale bohužel počasí nebylo zrovna ideální. Tak snad příští rok (o důvod víc, proč jet příště s námi.
Pak už následovaly hry a zpěv až do samého rána. Dokonce po půlnoci probíhaly i zdarma taneční lekce, kdy jsme si zopakovali cha chu, valčík, a dokonce i jive a rock’n’roll, což se nám náramně hodilo na šluskoloně.
Ráno jsme vstávali k už nasmaženým palačinkám, takže i přes brzký budíček to bylo probuzení příjemné a sladké. Bohužel co už tak krásným překvapením nebylo, byl vydatný déšť za okny. Navzdory nástrahám počasí jsme se po snídani vydali k našemu cíli – Bílému Kříži a Sulovu. Cestou se déšť změnil na drobný sníh a díky tomu nás čekala nejprve vydatná rozcvička – vytlačování zapadlého auta.
Vše ale dobře dopadlo a my jsme se mohli přesunout k samotnému slaňování. Přes vítr a sníh bijící nám do očí jsme vystoupali na skály a byli jsme odhodláni ji pokořit. Při přípravách jsme ale zjistili, že počasí nedovolí slanit všem z nás, takže někteří museli oželet tuto příležitost a byli nuceni vyjadřovat podporu na dálku z tepla kiosku. Na skále zůstali pouze tři odvážní, které ani samotné varovaní přírody neodradilo. Ti tři použili, co se naučili den předešlý, a vydali se dolů ze skály. Přes mokré a zasekávající se lano, vítr drásající se skrz jejich oblečení a chlad zebajíce jejich prsty, se jim se vzdálenou podporou zbytku výpravy podařilo slaňování skolit a úspěšně „uzamknout skálu“.
Pak už nás čekala pouze cesta zpátky. Loučili jsme se s příjemným vědomím, že se zase ve středu všichni na stěně setkáme.
Přidáte se příště k nám?
Za Horokroužek Anna Zouharová a Ondřej Haštaba 4.B
Postřehy přímo ze skály:
Vše probíhalo hladce. První náskok na skálu byl ukázkový. Druhý následoval a třetí jak by smet. Probíhalo to následovně. Po uvázání hlavních uzlů se muselo seskočit, ale ne tak úplně, jelikož by se hlavní uzel zasekl o lano. Pokud náskok byl proveden správně, tak následovalo 5 minut zábavného slaňovaní s výhledem. Dole jsme si s instruktorem podali ruce a šli zase na horu.
Sebastian Veliký 4.B
