Letošní rok jsme po dlouhé době vystřídali „tradiční“ podzimní lezení na Polské juře via ferratou na slovenské Malé Fatře a v rakouském Hohe Wandu.
1. den – pátek 22. 10.
Vyráželi jsme od školy už v 6 hodin ráno, takže k naší nemalé radosti pro nás ten den výuka odpadla. Následovalo několik hodin jízdy směrem Malá Fatra – Martinské hole. Cesta v rytmu písniček rychle ubíhala a než jsme se nadáli, byli jsme u cíle. S vyhlídkou několikahodinové túry jsme přebalili potřebné věci do menších batohů a za svižného tempa jsme se vydali po červené značce zdolávat údolí Pivovarského potoka. Už jenom sama nástupová cesta byla zpestřena několika mostky a místy dokonce i kramlemi. Po přibližně hodině jsme dorazili na začátek ferraty obtížnosti B/C.
Následoval krátký začátečnický „kurz“ stylem, jak správně cvakat karabiny, co všechno obsahuje ferratový set nebo jak si jej správně upevnit na sedák. Mnozí jsme byli na ferratách poprvé, takže to byla pro nás zcela nová zkušenost. Po opakované kontrole, zda máme opravdu vše správně navázáno, jsme začali lézt.
Počasí si s námi celý den vcelku pohrávalo, protože navzdory mrakům, které nás po celou dobu výletu obklopovaly, bylo pocitově „jako v prádelně“. Vlhkost vzduchu se projevila nejen na našich mokrých tričkách, ale i na značně kluzkých stěnách skal. Mnohdy za to ale mohly menší vodopády, v jejichž blízkosti jsme se často ocitali.
Cesta byla hodně pestrá, plná nástrah od kramlí, žebříků, přes strmé stěny a visuté mostky, až po popadané dřevo a stromy. Nemohlo ale samozřejmě chybět ani množství společných focení a „povinných“ selfíček.
Blížili jsme se ke konci a snížená oblačnost nám umožňovala konečně zahlédnout nedaleké město Martin. Vrcholová část naší cesty skončila zpátky na turistickém chodníčku. Nahoře jsme se vzhledem k počasí raději moc nezdržovali a pauzu jsme si nechali raději až na parkoviště. Teď už jen zbývalo dostat se zpátky dolů. Čekala nás příjemná pozvolná cesta, na které na nás poprvé vykouklo i sluníčko. Podařilo se nám narazit na starý vojenský památník a nemohli jsme se u něj nevyfotit. Další zastávka se konala už na parkovišti.
Posilněni houskotatrankovým obědem jsme opět vyjeli na cestu. Měli jsme už za ten den sice „odpracováno“, ale i tak nás čekal ještě jeden bojový úkol – ulovit snídani v martinském Lidlu. Zvládli jsme to za méně než 45 minut, což se bralo jako úspěch a my mohli vyrazit vstříc našemu campu Kamenec pod Vtáčnikom.
Večer jsme věnovali objevování horolezecké oblasti Hrádok, ve které jsme campovali. Na lezení vzhledem k pokročilému času a našemu značnému úbytku sil bohužel nedošlo, ale tak třeba někdy příště. Zpátky v campu nás čekala nečekaná teplá večeře v podobě řízků s hranolkama. Od jídla jsme se pozvolna přesunuli ke kytaře a táboráku. Příjemný večer se nám pokusila překazit bouřka, my jsme ale využili venkovního přístřešku a zpívali a povídali až (skoro) do brzkého rána.
2. den – sobota 23. 10.
Druhý den výletu, v sobotu, jsme ráno neměli žádný budíček, protože již od pátečního večera pršelo nad většinou střední Evropy a tím pádem se nebylo kam hnát. Možnost dospat se po předchozím večeru byla mileráda přijata a stany tak zůstaly zavřené přinejmenším do osmi ráno. Dostalo nás z nich až příjemné pomyšlení na snídani. K té totiž byla ještě teplá vaječina. Venku ale nebylo příliš teplo, déšť byl na spadnutí a to, společně s balením mokrých stanů, zapříčinilo, že jsme se vděčně nahrnuli do suchých aut, jak brzy to jen šlo, načež nejeden z účastníků výletu využil situace, zavřel oči a ještě se na tu hodinku dvě trochu prospal.
V sobotu byl, jako hlavní „program“, naplánován velký přesun. Kam však, to ještě ani sobotní ráno, nikdo s jistotou říci nedokázal. Jasné pouze bylo, že se potřebujeme dostat někam, kde v neděli, a pokud možno také už v sobotu, nebude pršet a my se tak vrátíme ke zdolávání via ferrat. Počasí se ovšem ne a ne udobřit. Celý den jsme strávili v autě na cestě z Martinských holí směrem do Rakouska a o jediné zpestření na cestě se postaralo nakupování v bratislavském Avionu. Cílovou destinací se nakonec stal kemp poblíž rakouské lezecké lokality Hohe Wand, od slovenských Martinských holí vzdálený přes tři sta kilometrů…
Co se zázemí týče, byl tento kemp oproti minulé noci opravdu luxusní. Vytápěnými umývárkami a sprchami s teplou vodou jen tak někdo neopovrhnul. V podvečer se naši vůdci vydali pro potraviny na další den. My tím pádem měli něco přes hodinu času, který jsme vyplnili společnými akčními hrami jako Nindža nebo Buldok. Všichni také ocenili, když se výprava pro jídlo navrátila i s hromadou pizzy na večeři. Ale jelikož kemp nedisponoval ohništěm, večerní posezení s kytarami se odehrávalo na verandě recepce, kde jsme i večeřeli. Protože jsme však museli dodržet předepsanou večerku v deset hodin a také proto, že nedělní program měl být už nabitější, neprotahovalo se zpívání tentokrát tak dlouho a každý byl již poměrně brzy ve svém stanu.
3. den – neděle 24. 10.
Plán na poslední den, neděli, zněl jasně: zdolat snad nejtěžší ferratu v Hohe Wandu, a tak jsme si plní motivace přivstali. Snídaně byla opět bohatá, od špekáčků až po oblíbené müsli s mlékem nebo jogurtem. Počasí konečně vypadalo lépe a balení stanů nám šlo od ruky. V 8:30 už jsme byli v autech připraveni k odjezdu. Cesta byla tentokrát kratší a když jsme asi o 45 minut později dorazili na místo, nachystali jsme si vybavení a vydali se pod ferratu. Cesta k ferratě byla tentokrát kratší, ale nástup na ferratu mnohé trochu vyděsil.
Po pár metrech jsme naštěstí zjistili, že je to lehčí, než se zdá. V týmové atmosféře jsme si ani neuvědomovali, jak jsme vysoko a strach odezněl. Ze stěny, na které jsme lezli, byly celou cestu nádherné výhledy. Kromě občasných malých problémů s přelezením těžší části se nakonec všichni postupně v pořádku dostali nahoru. Ti první se stihli i trochu ohřát v hospodě na vrcholu, ale protože začínalo pršet, výlet jsme neprotahovali a začali jsme sestupovat dolů. Cestou jsme potkali nejednoho kamzíka a než jsme opět došli k autům, přeháňka ustala. Ještě před cestou domů jsme se všichni naobědvali smažených špekáčků, pečiva a jablek a dojedli jsme tak většinu nakoupených zásob.
Při dlouhé cestě domů kupodivu nikdo neusnul. Všichni měli moc práce se zpíváním oblíbených písniček a prodiskutováváním zážitků. Přišel čas i na učení se na písemky, které měly neodkladně přijít v dalším týdnu. Ke gymplu jsme se vrátili později večer a po vyklizení aut už domů každý pokračoval svou cestou.
Za Horo kroužek – Anna Zouharová 4. B, Michal Maděřič 4. C, Kateřina Klimánková 3.B
