Naše první DofE expedice se uskutečnila ve dnech 26. – 28. června. Stala se vyvrcholením našeho půlročního plnění bronzové úrovně DofE. Jejími členy byli Jakub Čmiel, Tereza Bukovjanová, Anna Bukovjanová, Andrea Olejníková, Barbora Bystřičanová, Hana Macháčková a Zuzana Volná.
Před samotnou expedicí jsme se párkrát potkali a naplánovali si rozdělení do skupinek, ve kterých budeme vařit jídlo, kdo ponese jaké společné vybavení a další organizační věci.
Samotná expedice (zatím jen cvičná) začínala v pondělí odpoledne. Sešli jsme se tedy na vlakovém nádraží, načeš jsme se dozvěděli, že další dva členové, kteří s námi měli původně jít, nakonec nepřijdou, a půjdeme tedy v sedmi. Vyrazili jsme pěšky ke kempu v Bašce. Krátce jsme uvažovali, jestli tam náhodou nejede nějaký autobus, usoudili jsme však, že učitelé jdoucí z počátku hned za námi by nekvitovali tento způsob dopravy nadšením, a tak jsme šli po svých. Za navigátora naší skupiny byl jednomyslně zvolen Kuba, který na rozdíl od nás ostatních znal cestu a věděl tedy, kudy jít. Cesta tak probíhala klidně a bez bloudění.
Když jsme dorazili do kempu, zjistili jsme, že zde na nás už čekají naši učitelé, kteří si zkrátili cestu několika zkratkami, které se nám podařilo úspěšně minout. Pustili jsme se do stavby stanů, které jsme si donesli po trojicích – Barča, Hanka a Zuzka byli v jednom a já, Anička a Andy v druhém. Trochu jsme záviděli Kubovi, který si donesl nepromokavou plachtu, která byla váhově podstatně lehčí než stany, závidět jsme mu však přestali kolem jedné hodiny v noci, kdy se přihnala bouřka s průtrží mračen. Rovněž jsme nijak netoužili být na místě našich učitelů Svobody a Kváše, kteří se rozhodli spát pod širákem. Jak jsme se nakonec ráno dozvěděli, déšť je v noci vypudil na verandu jedné z neobydlených chatek, kde zdárně a v relativním suchu přečkali do rána.
Poté, co jsme ráno nechali trochu vyschnout stany a sbalili se, jsme vyrazili na cestu. Kontrolním bodem, kde jsme se měli s učiteli setkat, byla hospůdka U Toflů. Vzhledem k tomu, že si někteří z nás potřebovali dokoupit jídlo, jsme se cestou stavovali v obchodě v Janovicích. Zde jsme zjistili, že nejsme jediní, komu něco schází, protože jsme se tu opět shodou okolností setkali s našimi učiteli, kteří vyrazili stejným směrem jako my. Po dokoupení zásob jsme pokračovali v cestě. Bylo sice na výběr mezi kratší trasou vedoucí mezi domy (kterou by mnozí z nás uvítali), nebo delší cestou vedoucí hezčím terénem, ale vzhledem k tomu, že bez našeho navigátora, který byl nakloněn hezčí, byť delší cestě, bychom byli ztraceni, kratší cestu jsme nechali nedotčenou. Nutno dodat, že v průběhu cesty se nám Kuba několikrát pokusil předat vedení, abychom se také naučili lépe orientovat podle papírové mapy. Vzhledem k tomu, že se nám však s železnou pravidelností dařilo určovat na odbočkách vždy tu nesprávnou cestu, nakonec v zájmu stíhání domluveného času setkání zůstalo vedení u něj. Než jsme dorazili na kontrolní bod, zastihl nás déšť, před kterým jsme se do hospůdky U Toflů schovali. Naši učitelé byli opět o krok před námi a již na nás čekali.
Když už jsme byli na místě, dali jsme v hospůdce oběd a až po něm se vydali na další cestu. Měli jsme dojít k chatce skryté kdesi v lesích, jejíž zahrada se měla stát na následující noc naším tábořištěm. To jsme však ještě netušili, co nás čeká. S postupujícím odpolednem se nebe zatmělo a začalo se v něm zlověstně blýskat. Pokračovali jsme tedy zrychleným tempem v cestě, našemu osudu jsme však uniknout nemohli. Nebyli jsme ještě ani zdaleka na křižovatce, kde jsme se měli setkat s učiteli, když se spustila průtrž mračen. Ponča a pláštěny, doma tak s jistotou balené, se náhle staly jen chabou ochranou před běsnícími živly. Lesní cesta se pod našima nohama během několika minut změnila v blátivý potok a naše boty se daly brzo označit za přenosné rybníky. Kromě toho chvílemi vázla komunikace s učiteli, kteří sice některým z nás volali, dotyční členové však měli vypnuté vyzvánění. Nakonec se však s námi spojili a podle jejich pokynů jsme se setkali na již předem určeném rozcestí. Zde jsme zjistili, že zdaleka nesme jediní, kdo značně promokl. Po kratší cestě a chvílích, kdy panovaly obavy, zda chatku vůbec najdeme, jsme však stanuli u naší záchrany: suché chaty, ve které se dalo zatopit, a od které jsme navíc měli klíče. Překotně jsme se namačkali dovnitř a po rozdělání ohně v krbu jsme si kolem něj rozvěsili mokré oblečení a hlavně boty. Na otázku, zda máme náhradní obuv, se totiž rozhostilo jen výmluvné ticho a my tak museli doufat, že naše boty, které se daly ždímat, do rána alespoň trochu proschnou. Poté, co jsme se trochu vzpamatovali a provedli inventuru toho, která část našeho vybavení vlastně zůstala suchá, jsme se pustili do vaření večeře. Původním plánem obou skupin byly původně těstoviny, druhá skupina se však nakonec uchýlila k čínské polívce, zatímco naše se pustila do úkolu uvařit v ešusu těstoviny a následně v něm ohřát kupovanou boloňskou omáčku, kterou jsme si s sebou dovezli. Oběma skupinkám se jídlo zdárně povedlo a tak nikdo nezůstal o hladu. K večeru ti členové expedice, kteří ze sebe ještě vykřesali nějakou energii, hráli člověče nezlob se a povídali si v teple u krbu, zatímco znavenější část skupiny se už odebrala spát.
Vzhledem k tomu, že předpověď počasí hlásila kolem deváté a desáté hodiny ranní další liják, kterému jsme se po právě prožitých zkušenostech chtěli za každou cenu vyhnout, vstali jsme ráno časně. Sbalili jsme si všechny věci a zkontrolovali, zda jsme tam nic nezapomněli. Naše boty byly už jen mírně vlhké, za což jsme byli všichni rádi. Vzhledem k tomu, že Kuba odcházel už dříve ráno, padla navigace do našich rukou. Nakonec jsme se však za občasného bloudění dostali do našeho cílem, kterým byla zastávka Raškovice, Hotel Ondráš. Dorazili jsme sem sice o hodinu dříve, vzhledem k dešťovým mrakům stahujícím se nad místy, kde jsme ještě v noci přespávali, nám to však nijak nevadilo. Během hodiny čekání se někteří stavili v místním obchodě a když autobus přijel, byli jsme upřímně rádi, že jsme do té doby ještě nezmokli, protože se mraky začaly povážlivě kabonit i nad našimi hlavami. Nacpat se do autobusu i s krosnami bylo menší výzvou, nakonec se nám to však zdárně podařilo. Někteří z nás vysedávali dříve a další měli ve F-M vyzvednout rodiče, zatímco učitele čekal návrat ke škole i s některými tábornickými potřebami, které jsme odsud měli vypůjčené. Tak tedy skončila naše první expedice z DofE, na kterou budeme jistě všichni ještě dlouhou dobu vzpomínat.
Tereza Bukovjanová
